Může být hůř... aneb trapasy, na které nezapomenete!
Trapasy… Proč jim tak říkat? V podstatě nejsou ničím jiným než znaky výrazné osobnosti. Jednou to ale… bylo strašné! Rozbrečela jsem se ve třídě kvůli špatné známce. Byla jsem přesvědčená, že jsem napsala extra písemku. Myslím „extra“ dobrou písemku. Místo toho byla extra hrůza. Na špatné známky jsem zvyklá, ale když je nečekáte je to rána. Všichni se dívali, jak brečím, a nechápali. Přistoupila ke mně učitelka. V ruce měla něco bílého. Očima plnýma slz jsem dobře neviděla a myslela jsem, že mi nabízí kapesník. Výsledek: vysmrkala jsem se… do jejího šátku!
A celá třída se válela smíchy.
Vůbec jsem nevěděla, jak se omluvit, ale aspoň to, že sem slyšela své spolužáky, jak se smějí, mi zvedlo náladu. A na výraz tváře učitelky v tom okamžiku… nikdy nezapomenu! Celkem vzato, nemám nic proti trapasům. I ten nejhorší může být zábavný, když se na něj podíváte z té správné strany. A potom, co s tím nadělám?
Jsem zkrátka silná osobnost!
